Zvláštní léto - Setkání

Bylo krásné letní odpoledne. Teplota vyšplhala na pozoruhodných čtyřicet stupňů ve stínu, a tak byla kamenitá pláž u moře plná lidí. Hlavně děti si užívaly teplé prázdninové dny. Když už se jim nelíbilo čvachtat se v moři, přibíhaly za rodiči a prosily o penízky, aby se mohly před horkem ukrýt na Brighton Pier, proslulém molu se zábavním parkem.
Maminky na ně s láskou hleděly a každé se ve tváři zračila úleva, když její ratolest vylezla v pořádku z vody, nebo přiběhla z mola.
„Teto Hermiono, můžu taky na molo?“ zeptala se rusovlasá holčička. Hermiona se usmála a pocuchala její divoké rusé vlasy a zadívala se do nádherných zelených očích. Geny Ginny Weaslyové a Harryho Pottera se v jejich malé holčičce podmanivě sladily a vytvořily jedinečný celek. Malá Kiyomi Potterová byla nádherná rozjívená holčička, na kterou se nikdo nedokázal dlouho zlobit.
Ani Hermiona. Před hodinou jí sice zakázala vrátit se na molo, ale teď jen rezignovaně pokrčila rameny a sáhla do kabelky. Vyndala 10 liber a podala je Kiyomi. „A ne, že zase někomu vysypeš zmrzlinu do klína,“ varovala holčičku, ale ta ji už neposlouchala. Hlavička se jí kmitala, když upalovala k molu a za druhou ruku vlekla kamarádku.
Hermiona se pobaveně usmívala. Zdvihla se a chystala se vydat do vody. Chtěla využít chvilky klidu, aby zchladila rozpálenou pokožku. Protahovala si ruce a celé tělo. Jenže když se zaklonila, aby ulevila bolavým zádům, ucítila, že do někoho vrazila. Prudce se otočila. „Promiňte,“ omlouvala se a úsměvem chtěla pokus doplnit. Ten jí však zmrzl na rtech, když uviděla, do koho narazila. „Malfoy!“
Draco byl stejně překvapený jako ona. Nečekal, že v Brightonu někoho potká. Proto se sem uchýlil na prázdniny. Utekl z domova před matčinými výčitkami. Otce zavřely již před lety, ale matka si neodpustila jedinou příležitost, aby mu nevyčetla, že je to pouze jeho chyba. Kdyby se víc snažil, mohl být Lucius dávno doma.
Draco věděl, že má pravdu. Ale on se nesnažil ani trochu. Chtěl nechat otce v Azkabanu navždy. Nenáviděl ho stejně, jako nenáviděl Voldemorta. A s chutí nechal Luciuse Malfoye sedět v té smrduté díře. Aspoň pozná, jaké to je!
Ale jestli něco nečekal, pak to bylo setkání s Hermionou Grangerovou. Neviděl ji od školy a to bylo již téměř deset let.
„Nic se nestalo, Hermiono!“ řekl prostě a zadíval se na ni kouřově šedýma očima.
Hermiona celá ztuhla a nahrbila se. Zase si připadala jako ve škole. Přimhouřila oči a očekávala útok.
Draco se malinko zarazil. Od školy se hodně změnila. Dalo by se říct, že vyrostla do krásy. S narůstajícím zájmem si prohlížel její drobnou štíhlou postavu s plnými ňadry, vosím pasem a dlouhýma nohama. Vlasy měla sepnuté do jednoduchého ohonu. Pár pramínků se jí však uvolnilo a rámovalo její něžnou tvář. Jedno se ale nezměnilo. Výraz jejích očí. Byl v nich strach a ostražitost.
Draco v duchu zasténal. „Jak se máš?“ zeptal se konverzačním tónem.
Hermiona několikrát prudce zamrkala. V úžasu pootevřela pusu, ale rychle ji zase zavřela. „Já…, no já,“ zakoktala se. Když viděla, že se mu po tváři rozlívá překvapený úsměv, naštvala se. „Nejsem tu proto, aby ses mi smál, jako kdysi. To už si nikdy víc nedovolíš, rozumíš?!“ málem křičela.
Draco zvážněl. „Nechci se Ti smát. Ani Tě napadat. Jen jsem si uvědomil, že je to asi poprvé za celý Tvůj život, tady co se známe, co Ti došla slova. Jestli se Tě to dotklo, pak se omlouvám.“
Tentokrát opravdu pusu otevřela a nevěřícně na něj zírala. Nezmohla se na slovo. Draco Malfoy, parchant, který jí vždycky znepříjemňoval život a při každé příležitosti ji nazýval mudlovskou šmejdkou se jí omlouvá. „Mám se dobře, děkuju za optání. Jsem tady na prázdninách u své babičky,“ odpověděla na jeho první otázku, aby prolomila ticho.
Usmál se. Celý jeho postoj se uvolnil. „Já jsem tu taky na prázdninách. Potřeboval jsem vypadnout z domu. Už se to tam nedalo vydržet – matka a celá ta atmosféra hodna rodu Malfoyů...“ jeho hlas zněl dutě a... opravdově.
Jeho upřímnost ji ohromila. Konečně se na její tvář dostal úsměv, který před malou chvilkou zamrzl. „S rodiči je to složité.“ poznamenala neutrálně.
„S matkou. Otec je už tři roky zpátky v Azkabanu, díky bohu za ty dary,“ doplnil a z očí mu vyšlehl plamen zloby.
Jen netušila, proč se zlobí. Hermiona si Draca pořádně prohlédla. Změnil se, napadlo ji. Vlasy měl kratší a rozcuchané. Oči byly průzračně čisté, bez nenávisti. A ta postava. Hermiona se s obdivem dívala na jeho rozložitá ramena, svalnaté ruce a ploché břicho. Hruď měl jemně zarostlou světlými chloupky.
Pohlédla mu do očí a všimla si, že mu v nich zvláštně jiskří. Ušklíbla se. „Prohlížíme se, jako bychom se nikdy dřív neviděli, nemáš ten pocit?“
„Nikdy jsme se neviděli,“ řekl tiše.
Hermioně přeběhl mráz po zádech. Uvědomila si, co říká. A že má pravdu... Nikdy se neviděli ve správném světle. Bojovali proti sobě, ale nikdy neviděli do druhého. Neviděli dál, než na jeho tvář. Přikývla. „Souhlasím.“
Zkoumavě povytáhl obočí. „Nedáš si ledový čaj?“
Hermiona se nejistě rozhlédla kolem. Kiyomi však neviděla.
Její pohled si Draco vysvětlil špatně. „Promiň, chápu, už jdu, nikdo Tě se mnou neuvidí.“
„Počkej!“ zarazila ho Hermiona a chytla jej za ruku. „Tak to není! Víš, já tu nejsem sama. Hlídám Kim, dceru Harryho a Ginny. Šla na molo. Nerada bych, aby mě pak hledala,“ vysvětlovala rychle a sama se divila proč najednou má potřebu se ospravedlňovat a vysvětlovat své jednání právě Malfoyovi.
Draco se usmál. „Tak já pro ten čaj skočím,“ navrhl a byl pryč.
Hermiona se svalila na deku. Zavřela oči a uvažovala. Neměla bych vzít nohy na ramena? Dřív než se stihla rozhodnout, byl Draco zpátky.
„Bál jsem se, že budeš pryč.“
„Napadlo mě to,“ přiznala a uhnula pohledem.
„Divím se, žes to nezrealizovala.“ Natáhl k ní ruku s ledovým čajem.
„Děkuju!“
Nonšalantně pokrčil rameny a Hermiona si s údivem uvědomila, že je to mimořádně přitažlivý muž. „Můžu se zeptat, co dělá představitel rodu Malfoyů na místě tak čistě mudlovském?“ V jejím hlase zněla ironie.
Draco stáhl obočí a zkoumavě se na ni zahleděl. „Neznáš mě, tak mě nesuď. Kdo jsi bez viny, hoď kamenem, že? Ale co o sobě vlastně víme?“
Hermiona se začervenala. „Omlouvám se!“ Před chvílí přemýšlela o tom, co Draco nyní vyjádřil slovy, ale právě se zachovala jako idiot!
„Nemáš za co. Zasloužil jsem si to. Omlouvat bych se měl já. Za všechny ty roky ve škole. Kdybych se choval jinak, neměla bys tento názor. A neměl by jej nikdo.“
Pohled mu zastřela neproniknutelná clona, kterou už někde viděla. Ale kde?
„Je to moje chyba. Ale tehdy, když jsem spadl do celého toho marastu jsem nemohl jinak. Neměl jsem sílu... postavit se vůli svého otce. Za chyby se platí... Platím za ně už dlouho, to mi věř!“
Až mnohem později si měla uvědomit, jak velká pravda byla v jeho slovech...
Konečně jí to došlo. Už věděla, odkud znala ten pohled. Severus Snape. Než však stihla odpovědět, ozvalo se volání: „Teto, teto!“ Kim k nim běžela, co jí síly stačily.
A popravdě řečeno... Hermiona byla za to vyrušení vděčná. Otočila se, aby unikla vyčítavému pohledu šedých očí. „Kimi! Budeš uhnaná,“ napomenula dívenku něžně.
Kiyomi se podívala na Draca. Pak se vrátila pohledem k Hermioně. S dětskou otevřeností se zeptala. „Kdo je to?“
Hermiona se zamračila. „Kiyomi! To je neslušné!“
„To je v pořádku, Hermiono. Draco Malfoy, slečno, těší mne,“ prohlásil Draco vážně a maličko se holčičce uklonil.
Tentokrát se zamračila Kiyomi. „Kiyomi Potterová. Taťka Tě nemá rád!“ prohlásila pevně.
Draco si sedl na bobek, aby se jí mohl dívat do očí. „A co si o mně myslíš Ty?“ zeptal se.
Holčička usilovně přemýšlela a nespouštěla z Draca oči. „Mně se líbíš, jsi kus,“ oznámila nakonec.
Draco se rozesmál.
Hermiona se na něj překvapeně podívala. A studem se začervenala nad poslední dívčinou poznámkou. „Kim! Kde jsi tohle zase slyšela?“
„Mamka to nedávno povídala taťkovi. Povídala mu, že je pořádný kus chlapa. Co to znamená, teto?“
Tentokrát se Hermiona nezačervenala. Tentokrát zrudla až ke kořínkům vlasů.
Draco se zakuckal, jak se snažil potlačit další záchvat smíchu. „Zvědavost se nevyplácí, obzvlášť u dětí Kiyomina věku,“ poznamenal škodolibě. Natáhl ke Kim ruku. „Budeme kamarádi?“
Holčinka horlivě kývala hlavou a vážně mu stiskla ruku.
„Co jsi mi chtěla, zlato?“ Hermiona utnula konverzaci, ze které jí bylo větší horko, než z pražícího sluníčka.
„Teto, půjdeme do paláce? Grace říkala, že je nádherný,“ zdůraznila poslední slovo.
Hermiona protočila panenky. „Hned?“
„No jasně!“
„Zítra by mohlo být pozdě, co kdyby odnesli nějaký kus nábytku, nebo vázu,“ pomohl malé Draco. Hermiona po něm šlehla pohledem, který jasně říkal, že si to s ním ještě vyřídí. Už se těším, pomyslel si.
Hermiona se zvedla z deky a začala ji balit. „Co mám s tebou dělat,“ souhlasila rezignovaně.
Obrátila se k Dracovi. „Ráda jsem Tě viděla.“
Nebyla to jen fráze a Draco to poznal. „Večeře?“ navrhl.
„Kdy?“ vyhrkla dřív, než si to stihla rozmyslet.
„Zítra v osm? Vyzvednu tě.“
„Bexhill Road 140,“ skočila jim nadšeně do řeči Kimi. „A já můžu taky?“
Hermiona zaúpěla, ale Draco na malou vážně pohlédl. „Bez Tebe by to nebylo ono.“
Malá se hrdě vypjala. „Nechám vás samotné,“ řekla důležitě. „Počkám na chodníku.“ A vznešeně se odporoučela.
Hermiona za ní šokovaně koukala. „Kde se to v tom šestiletém špuntovi bere?“ zamumlala.
„To je úplně normální. Začala chodit do školy a myslí si, že všemu rozumí.“
„A Ty rozumíš dětem?“ Ke svému údivu zjistila, že to nebyla ani tak otázka jako konstatování.
„Takovéhle malé špunty učím v Kouzelnické škole.“
„Ty učíš?“ V jejích očích se objevil obrovský otazník. Co o něm ještě nevím?
Došli k chodníku a Draco jí podal piknikový košík, který před tím galantně vzal. „Uvidíme se zítra. Ahoj, Kim!“ A byl pryč. Bez jediného slova vysvětlení. Bez odpovědi na poslední otázku.
„Uvidíš ho zítra, teto,“ těšila ji Kim a pohladila ji po ruce.
Hermiona se rozesmála. „Ty chytrolíne!“ Políbila ji do vlasů, vzala za ruku a vykročily směrem k paláci.